:: wikimiki.org ::

Týr

Týr

Týros (fénicky cur, latinsky Tyrus, akkadsky curru, hebrejsky צר cur, řecky Τύρος Týros, arabsky الصور as-súr) je starověké fénické město v Libanonu na pobřeží Středozemního moře. Novodobé město se stále jmenuje Sur. Název tohoto města znamená Skála.

Dějiny Týru

Týrská skladiště byla ve starověku pupkem celého tehdejšího světa. Týrští obchodníci byli první, kdo se začali ve větším měřítku plavit po Středozemním moři a založili své kolonie na pobřeží blízkých ostrovů Egejského moře, Řecka a severního pobřeží Afriky - v Kartágu, Sicílii a Korsice, Hispánii a dokonce až za Héraklovými sloupy v Cádizu. V dobách krále Davida bylo ustanoveno přátelství mezi týrskými králi a Židy. Týros se skládal ze dvou rozdílných částí - skalní pevnosti na pobřeží, tzv. Starého Týru, a města vybudovaného na malém skalnatém ostrůvku necelý kilometr od pobřeží. Tato pozice umožňovala velmi dobrou obranu celého místa. Týros obléhal za pomoci Féničanů po pět let Šalmanesar III. a Nabukadnesar II. dokonce třináct let (586 př. n. l. - 573 př. n. l.), avšak oba neúspěšně. Města roku 332 př. n. l. podlehlo Alexandru Velikému po obležení trvajícím sedm měsíců, během něhož byl k ostrovu z pobřeží vybudován násep, avšak město si uchovalo velký obchodní vliv až do přelomu letopočtu. V městě začali krátce po smrti svatého Štěpána žít křesťané a svatý Pavel zde při návratu ze své třetí misijní cesty strávil týden v rozhovorech se svými žáky. Týros byl dobyt po 1. křížové výpravě a stal se jedním z nejvýznamnějších měst Jeruzalémského království. V Týru zároveň existovaly autonomní obchodní kolonie italských měst. Město se stalo sídlem arcibiskupa, jenž byl sufragánem jeruzalémského patriarchy. Nejvýznamnějším z těchto latinských arcibiskupů byl historik Vilém z Týru. Po pádu Jeruzaléma roku 1187 bylo sídlo království přeneseno do Akkonu, ale korunovace nadále pokračovaly v Týru. Roku 1291 město dobyli Mamelukové. Od roku 1984 je Týros zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Hospodářství

Týros byl znám zvláště kvůli výrobě cenného nachového barviva, tzv. týrského nachu. Barvivo používalo mnoho kultur coby barvy královské anebo vyhrazené nobilitě, jako např. v římské říši. Kategorie:Světové dědictví (Libanon) Kategorie:Starověká města Kategorie:Libanon ja:ティルス

Latina

Latina (Lingua latina)
Rozšíření:	římskokatolická církev (úřední jazyk ve Vatikáně, dále v církevních institucích po celém světě), odborná terminologie pův. z latiny ve většině vědeckých disciplín, tzv. monumentální jazyk
Počet mluvčích:	mrtvý jazyk
Klasifikace:	- Indoevropské jazyky - Italické jazyky
Písmo:	Latinka
Postavení
Liturgický jazyk:	Římskokatolická církev
Úřední jazyk:	antická Římská říše, většina evropských středověkých států, v některých až do 19. stol., dnes pouze Vatikán
Živý jazyk:	Římská říše (přibližně 8. stol. př. n. l.-5. stol. n. l.)
Regulátor:
Kódy
ISO 639-1:	la
ISO 639-2:	lat
SIL:	[http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=LTN LTN]
Wikipedie
[http://la.wikipedia.org la.wikipedia.org]

Latina (lingua latina) je mrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stol. př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí Římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila např. i jazyk anglický. Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a v době po 3. stol. n. l. se stala mezinárodním kulturním jazykem. Díky úředně-správnímu, církevnímu a literárně-uměleckému užívání si latina podržela své mezinárodní postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stává jazykem mrtvým, její využítí zůstává v církevní liturgii a správě, stejně jako v odborném využití terminologickém (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, theologie, historie ad.).

Různé typy latinského jazyka

Latina, jazyk používaná po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.
- klasická latina -- latina starověké římské říše, jazyk velkých "klasických" antických autorů, především z doby přelomu letopočtu (např. Ovidius, Horatius, Livius... ). Většinou bývá považována za obtížnější. Byla vzorem při obou velkých reformách latinského jazyka (karolinské a humanistické).
- středověká latina -- latina od konce římské říše až (přibližně) do humanismu, nebo úžeji od doby karolinské reformace (cca. 800) do humanismu. Počátky tohoto jazyka se kladou do posledních let západořímské říše, kdy se latina stala lidovým jazkem v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení skloňování koncovkami, omezení konjunktivů, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). Prosazování nové vulgární či začínající středověké latiny je možné pozorovat v některých dílech Augustinových, v nichž tento biskup naráží na "lidový způsob mluvy", nebo v díle poutnice do Svaté země Egerie (Itinerarium Egeriae); zde je lidovým jazykem psaný celý spis. Středověká latina doznala reformy v době Karla Velikého (tzv. karolinská reforma). Tato latina byla v mnohých aspektech ovlivněna národními jazyky a liší se tedy částečně od kraje ke kraji, hlavně v lexiku.
- humanistická latina -- latina vzešlá z reformy za humanismu. V době humanismu stále větší prosazování národních jazyků vytlačoval pomalu latinu z každodenního života; na druhé straně obdiv ke klasickým autorům způsobil opouštění "lidové" mluvy a studium a úmyslý návrat ke klasické latině. Ten se projevoval především v syntaxi a stylistice; slovní zásoba musela naopak odpovídat své době.
- církevní latina -- latina používaná v církevních kruzích. Latina, původně jazyk "všech věd", se snad nejdéle jako oficiální jazyk udržel v církvi. "Církevnost" spočívá nikoli v mluvnici (ta kopíruje vždy svou dobu), jako spíše v lexiku a idiomech. Zaměňování církevní latiny se středověkou je tedy z lingvistického hlediska nepřesné. Přesto byl vliv křesťanství ve středověku na latinu značný a pronikal i daleko mimo sféru ryze náboženskou. Křesťanství zavedlo do latiny mnoho nových slov (přejatých většinou z řečtiny či hebrejštiny, někdy přímo novotvary) již ve starověku - baptisma/baptismum, sabbatum, trinitas, aj. Díky křesťanskému vlivu také mnoho slov dostalo nový význam či nové pádové vazby (confiteri alicui - chválit někoho; misereri alicui namísto misereri alicuius atd.).

Chronologie vývoje latinského jazyka

- prehistorická fáze (? - 600 př. n. l.)
- protohistorická fáze (600 - 240 př. n. l.)
- historická fáze (od 240 př. n. l.)
- archaická latina (240 - 80 př. n. l.)
- klasická latina (80 př. n. l. - 14 n. l.)
- Ciceronovo období (80 - 30 př. n. l.)
- Augustovo období (30 př. n. l. - 14 n. l.)
- poklasická latina (14 - 117 n. l.)
- stříbrné období
- úpadková latina (117 - 700)
- středověká latina (700 - 1300)
- karolinská renesance
- ottonská renesance
- humanistická latina (1300 - 1550)
- barokní latina (1550 - 1750)
- klasicistní latina (po 1750)
- moderní latina (od 1900)

Podívejte se také na

- Seznam jazyků
- Antický Řím
- Římská říše
- Antika
- Řečtina
- L.S.
- Okcitánština
- Lingvistika
- Chronogram ja:%E3%83%A9%E3%83%86%E3%83%B3%E8%AA%9E simple:Latin Kategorie:Latina Kategorie:Indoevropské jazyky Kategorie:Mrtvé jazyky

Hebrejština

Hebrejština (עברית) v dnešním slova smyslu označuje moderní hebrejštinu (ivrit), tedy jazyk, jímž se hovoří ve státu Izrael. Vedle toho však lze označovat jako hebrejštinu i klasickou hebrejštinu, tj. biblickou hebrejštinu. Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, k jejich severozápadní skupině, tzv. kananejské formě. Její původ sahá zřejmě do pozdní kananejštiny. Nejstarší stopy kananejské řeči s hebrejskými idiomaty objevili archeologové v Ras Šamra (Ugaritu) a pocházejí z 20. století př. Kr.

Hebrejské písmo

Hebrejským písmem se píše zprava doleva. Jeho psaná podoba, tzv. kvadrátní čili čtvercová, pochází z aramejštiny používané v Persii v 5. století př. n. l. Předtím však hebrejština užívala vlastní formy vyvinuté asi v 13. století př. n. l. ve Fénicii; tuto podobu písma používá dodnes u Samaritánů. Odtud pochází fakt, že hebrejština má 22 znaků pro souhlásky; samohlásky se nepsaly. Pro rozlišení vokalizace se používá tzv. punktace vyvinutá židovskými učenci a použitá např. v masoretském textu. Blíže viz heslo hebrejské písmo.

Biblická hebrejština

Biblickou hebrejštinu můžeme sledovat ve tří obdobích. # Od Mojžíše do začátku království (asi 1500 -- 1000 př. Kr.). Jedná se o archaickou podobu jazyka. # Od počátků království do babylónského zajetí (1000 -- 586 př. Kr. -- zlatý věk hebrejštiny. # Od babylónského zajetí je hebrejština stále více znamenána výpůjčkami z aramejštiny a řečtiny.

Gramatika biblické hebrejštiny

Gramatika hebrejštiny je ryze semitská a má velmi mnoho spoolečných rysů s ostatními semitskými jazyky. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci. Charakteristickým rysem jazyka základní kořen slova určený většinou třemi souhláskami -- ten je pak shodný pro substantiva, adjektiva i slovesa. Proto je zvykem řadit jednotlivá slova ve slovníku sice podle abecedy, ale řadí se tak nikoli jednotlivá slova, ale kmeny. Podobně se slovesa udávají v 3. osobě sg. m. perfekta, neboť tento tvar větršinou plně odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje. Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. Neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas. Ten se buď opisuje nebo závisí na kontextu. Zato hebrejština překypuje mnoha slovesnými formami. "Čas" zaznamenává hebrejština dvěma rozlišovacími formami -- dokonavou a nedokonavou (tzv. perfektum a imperfektum). Proto může i perfektum i imperfektum vyjadřovat ve své podstatě kterýkoli čas. Každý z těchto časů má několik možných modů (způsobů, které upřesňují a mění význam slovesa. Zkladní jsou: qal (prostý význam slovesa, "poslal"), nifal (zvratný význam, "poslal se" resp. "byl poslán"), piel (intensivní význam, "vyhnal"), hifil (kauzativní význam, "nechal poslat"), pual (pasivní význam, "byl poslán"), hofal (kauzativní pasivum), hitpael (intensivní reflexivum, "vyhnal se"), případně další odvozené způsoby. Zájmena se obvykle připojují k slovesům, předložkám a jménům ve formě sufixů. Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves, zato využívá hojně jmenných tvarů sloves. Pro hebrejštinu je významný jeden jev, který jen těžko najdeme jinde, a to je "waw conversivum". Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou "waw", česky "a", a to ve významu slučovacím, vylučovací či jiném. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka "waw" mění svůj "čas". Tzn. je-li to perfektum, má význam imperfekta a obráceně. Je docela možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy ("času", "konjunktivu"), který se používal po této předložce "waw", která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s "waw conversivum". Z této gramatické struktury vyplývá i nám v lecčem vzdálený způsob uvažování -- hebrejské uvažování není na rozdíl od evropského abstraktní, ale zcela konkrétní. Kategorie:Semitské jazyky Kategorie:Bible ja:ヘブライ語 ko:히브리어 simple:Hebrew language th:ภาษาฮีบรู

Arabština

Arabština (العربية, Al-^carabiyâ)
Rozšíření:	Mauritánie, Maroko, Alžírsko, Libye, Egypt, Súdán, Izrael a Palestina, Sýrie, Irák, Jordánsko, Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Omán, Jemen
Počet mluvčích:	100 500 000 (mluvčí jednotlivých, vzájemně dost odlišných, hovorových arabštin; spisovnému jazyku rozumí jen vzdělanci)
Klasifikace:	- Afroasijské jazyky - Semitské jazyky
Písmo:	Arabské písmo
Postavení
Úřední jazyk:	Mauritánie, Maroko, Alžírsko, Libye, Egypt, Súdán, Izrael a Palestina, Sýrie, Irák, Jordánsko, Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Omán, Jemen; jeden ze 6 jazyků OSN
Regulátor:	Za spisovnou arabštinu se považuje jazyk Koránu.
Kódy
ISO 639-1:	ar
ISO 639-2:	ara
SIL:	[http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ABV ABV]
Wikipedie
ar.wikipedia.org

Arabština je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik - arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný jako J a čtený [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).

Historie

Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6. - 7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.) Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.

Gramatika

Arabština je flexivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými:
- kitáb = kniha, kutub = knihy
- rasala = poslal, ursila = byl poslán

Abeceda a výslovnost

Hlavní článek: Arabské písmo Arabština používá řadu hrdelních a emfatických (s důrazem vyslovených) souhlásek. Spisovná arabština používá pouze šest samohlásek, tři dlouhé a tři krátké: A, Á, I, Í, U, Ú. O regionálních hovorových arabštinách už to tolik neplatí.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

arabsky	يولد جميع الناس أحرارًا متساوين في الكرامة والحقوق. وقد وهبوا عقلاً وضميرًا وعليهم أن يعامل بعضهم بعضًا بروح الإخاء.
přepis	ywld jmíc al-nás ahhrárˇá mtsáwín fí al-krámâ walhhqúq. wqd whbwá cqláˇ wddmírˇá wclyhm an ycáml bcddhm bcddˇá brúh al-ukhá'.
doslovně	تَوَلُّد = tawalud = genesis, generation جَمِيع = jamí'a = everybody ناس = nás = human being أحرارًا = 'ahharárá = ? متساوين = matasáwín = ? في = fí = during كَرَامَة = karámâ = dignity حُقُوقِي = hhuqúqí = legal . وَقَدَ = waqada = flame, fire هَبَّ = haba = wake up عَقْل = 'aql = intellect ضَمِير = ddamír = conscience عَلَى = 'alay = in addition to أَنْ = 'an = that يعامل = ya'ámal = ? بَعْض = ba'dd = group بَعْض = ba'dd = group رُوح = rúhh = spirit إِخَاء = 'ukhá'a = fraternity .
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Podívejte se též na

- Lingvistika
- Arabské písmo ja:アラビア語 ko:아랍어 ms:Bahasa Arab simple:Arabic language th:ภาษาอาหรับ

Libanon

Libanon, arabsky: Lubnán (لبنان), je stát (a stejnojmenné pohoří) na Blízkém Východě, při východním pobřeží Středozemního moře. Hraničí na východě se Sýrií, na jihu s Izraelem, s nímž je stále ve válečném stavu, ačkoliv dnes již žádné vojenské akce neprobíhají.

Přírodní poměry

Ačkoliv se země nachází u moře a nedaleko je syrská poušť, v libanonském pohoří jsou v zimě vhodné podmínky pro lyžování, hlavně díky až 3000 m výšce hor (nejvyšším vrcholem Libanonu je Karnat as-Saudá, 3087 m). Zasněžené hory daly také zemi jméno, aramejské slovo laban znamená "bílý". V pohořích Libanon a Antilibanon, rozdělených údolím Bikáa se vyskytují vzácné a chráněné zbytky cedrových lesů. Libanonu se říká země cedrů a cedr je zobrazen na státní vlajce.

Obyvatelstvo

V Libanonu žije 3,8 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů a existují ještě i arménská a jiné menšiny. 60 % Libanonců jsou muslimové, a 40 % křesťané, hlavně maronité. Gramotných je 89 % obyvatel země. Úředním jazykem je arabština, většina nápisů ve městech je ale pro jistotu ještě anglicky nebo francouzsky.

Hospodářství

Vzhledem k občanské válce z let 1975 - 1990 ztratil Libanon mnoho ze svojí bohatosti. Dříve se mu přezdívalo "Středomořské Švýcarsko", ale dnes je situace jiná. V 90. letech ustálil ekonomickou i politickou situaci Rafík Harírí, (který byl roku 2005 zavražděn ze Sýrie podporovanými extremisty). Libanon vykazuje velikou míru zadlužení - 170 % HDP. Ekonomika dnes roste 4% tempem, ale HDP na osobu dosahuje pouhých 5 000 USD, navíc čtvrtina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. Vyváží se hlavně potraviny a zemědělské výrobky (pomeranče, olivy, tabák), dováží se stavebniny (pro obnovu), stroje a spotřební zboží, částečně také elektrická energie. Ze Sýrie se dováží ropa. Hlavní obchodní kontakty jsou s Francií, Německem, Itálií a Sýrií.

Vláda a politický systém

Libanon je republika v čele s prezidentem, sídlícím v hlavním městě Bejrút. Administrativně se člení na 6 provincií (muhafazat).
- Bejrút (území hlavního města)
- Bikáa
- Severní Libanon
- Jižní Libanon
- Horský Libanon
- Nabatíja V zemi existuje nespočet politických stran, které se dělí podle etnického nebo náboženského klíče, jsou voleny do Národního Shromáždění (Assemblee Nationale - franc., Madžlis Alnuwab - arab.) 64 křesel patří maronitům a 64 muslimům. V Libanonu stále exituje politické hnutí Hizballáh, které je někdy označováno za teroristickou organizaci. Hizballáh páchal v dobách občanské války útoky na Izrael a z Izraele je stále snaha tuto organizaci zlikvidovat.

Silnice a železnice

Libanon má 400 km železnic, z toho je 80 km úzkorozchodných. Většina sítě je však díky občanské válce nefunkční, obnoveny byly jen krátké úseky. V zemi se také nachází asi 6 000 km asfaltových silnic.

Města

- Bejrút 1 500 000 obyvatel
- Tarábulus (Tripolis) 200 000
- Zahlá 200 000
- Sajdá (Sidon) 100 000
- Súr (Tyros) 70 000 další sídla: Baalbek, Džizín, Džubajl, al-Hirmíl, Mardžajún, al-Miná, Nabatíja, az-Zahrání

Externí odkazy

- http://sweb.cz/libanonsky.klub/ Kategorie: Libanon ja:レバノン ko:레바논 ms:Lubnan simple:Lebanon th:ประเทศเลบานอน zh-min-nan:Lebanon

Kolonie

Kolonie je území, nebo město, které patří nějakému státu, ale není součástí jeho území. Je to většinou jde o území obsazené danou armádou, ale na delší dobu. Kolonie také je satelitní stát; stát, který je oficiálně nezávislý, ale de facto spadá pod vládu jiné země (státy RVHP).

Historie kolonií

Kolonie klasické

Název kolonie je odvozen z latinského Colonia (používané ještě dnes v několika jazycích). Za dob Římské říše existovaly kolonie, jako vazalské státy říše, a poplatné oblasti. Největší rozvoj kolonií nastal ale až v dobách zámořských objevů. Římské říše Anglie v této době kolonizovala Severní Ameriku, vyjma oblasti dnešního Québecu, který již dříve obsadila Francie. Španělsko zabralo Střední a Jižní Ameriku, kromě Brazílie, obsazené Portugalskem. Rusko kolonizovalo Sibiř a oblasti za Uralem, včetně Střední Asie. V 18. století uplatnila Anglie svůj vliv v Indii a dnešním Pákistánu, která se pro ni po ztráty dnešních USA stala nejvýznamnější kolonií, stala se "perlou Anglie". Do roku 1930 byla také obsazena a rozdělena celá Afrika, po první světové válce si vítězné mocnosti rozdělily také střední východ. Už ve 20. letech minulého století ale začaly sílit v kolonizovaných státech osvobozenecká hnutí a rostl nacionalismus. Na konci 19. století se z španělského vlivu vymanila Jižní a Střední Amerika, v roce 1922 vyhlásil nezávislost Egypt, později Etiopie a další státy v Africe. To nakonec vedlo k oslabení moci evropských mocností jako jsou Velká Británie a Francie a k nutnosti přeorientovat své obchodní vztahy. Posledním státem, který si snaží zachovat zbytek svých kolonií je Francie, pod kterou dnes spadá Francouzská Guayana a ostrovy v Atlantském a Indickém oceánu.

Satelitní státy a protektoráty

Asi nejznámější příklad z minulosti těchto kolonií, je protektorát Čechy a Morava a Slovenský štát z dob druhé světové války, v Asii potom Mandžukuo jako protektorát Japonska. Protektoráty existovaly ale i dříve. Když Egypt vyhlásil nezávilost, nacházel se dlouho pod britským vlivem, v Jihoafrické republice existoval Oranžský stát, který měl také svázané své pravomoce. Nejvíce satelitních států existovalo v dobách studené války, kdy potřeboval hlavně Sovětský Svaz zvýšit svůj politický vliv ve světě. Často se také mluví o Libanonu jako o satelitu Sýrie. Kategorie:Stát

Řecko

Řecko je země ležící v jižní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a na Korintském poloostrově.

Přírodní poměry a poloha

Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie a NATO. Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponésského poloostrova (odděleného od pevniny Korintskou úžinou) a početných ostrovů (okolo 3 000) včetně Kréty, Rhodosu, Euboea nebo Dodekanés či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1 160 kilometrů. Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindus má nejvyšší bod o výšce 2 636 metrů nad mořem. Pindus může být také označen za prodloužení Dinárských Alp. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny). Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteory a Vikos. Hora Olymp je nejvyšším bodem Řecka ve výšce 2 919 metrů nad mořem. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Název

Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy, z latinského Graecus, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Dále Jónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jediný jazyk, který se odlišuje je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova "brdzeni" – moudrý.

Historie

Pravěk a Antika

Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l. , kdy začala nová éra řeckých městských států, které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy řecká kultura stala základem helénské civilizace.

Nadvláda Římanů a Středověk

Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l. , přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středozemí. Když se říše konečně rozdělilo napůl, Východořímská říše, známá později jako Byzantská říše, se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíce samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol konečně 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.

Nadvláda Osmanů (Turků)

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a znovuosídlení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat. Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

Vznik současného řeckého státu

Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou, ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda nebo smrt.

Politika

Ústava z roku 1975 zahrnuje rozsáhlé specifické záruky občanských svobod. Prezident republiky, volený poměrnou většinou parlamentu na dobu 5 let, je formálně hlavou státu. Přesto se však jedná o premiéra a vládu, kteří hrají ústřední roli v politickém vývoji, zatímco prezident provádí velmi omezené vládní funkce, vedle slavnostních povinností. Řekové volí 300 členů zemského jednokomorového parlamentu tajným hlasováním na maximálně 4 roky, ale volby se mohou opakovat v mnohem kratších intervalech. Řecko používá komplexní posílený volební systém poměrného zastoupení, který znevýhodňuje drobné strany a zajisťuje, že strana, která zvítězí v národních volbách, získá většinu křesel. Aby strana získala zastoupení, musí získat v národních volbách alespoň 3 procenta hlasů. Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni” – prohlášené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě. To znamená, že prezident republiky je vázán jmenovat premiérem osobu, která bude schválena většinou členů parlamentu (tj. 151 hlasy). Se současným volebním systémem je zvolen za premiéra ten, kdo je to vůdce strany která získala většinu hlasu v parlamentních volbách. Administrativa může kdykoliv požadovat “volbu důvěry”; naopak určitý počet členů parlamentu může požadovat uskutečnění “volby nedůvěry”. Obě se vyskytují vzácně s většinou předvídatelnými výsledky, jelikož volby za stranickou linií se uskutečňují velmi zřídka.

Administrativní rozdělení

13 krajů rozdělených do 51 prefektur (nomoi; jednotné číslo: nomos) a 1 autonomní region
- : Agion Oros
- (Mt. Athos), Achaia, Aitolia kai Akarmania, Argolis, Arkadia, Arta, Attiki, Chalkidiki, Chanion, Chios, Dodekanisos, Drama, Evros, Evrytania, Evvoia, Florina, Fokidos, Fthiotis, Grevena, Ileia, Imathia, Ioannina, Irakleion, Karditsa, Kastoria, Kavala, Kefallinia, Kerkyra, Kilkis, Korinthia, Kozani, Kyklades, Lakonia, Larisa, Lasithi, Lefkas, Lesvos, Magnisia, Messinia, Pella, Pieria, Preveza, Rethynnis, Rodopi, Samos, Serrai, Thesprotia, Thessaloniki, Trikala, Voiotia, Xanthi, Zakynthos

Příroda

Krajina

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit I v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.

Fauna a flóra

Okolo 50% řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy a další vzácní mořští živočichové.

Ekonomika

Řecko má smíšenou kapitalistickou ekonomiku s veřejným sektorem zodpovídající za asi polovinu HDP. Cestovní ruch je velmi podstatný, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registravaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4% jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů. Za posledních pár let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10% celkového počtu obyvatel. Hlavní problémy, kterým země nyní čelí, jsou snížení nezaměstnanosti, privatizace několika státních podniků, reformy socialního zabezpečení, přepracování daňového systému, minimalizace byrokratické neefektivnosti. Předpovědi předvídaly v roce 2004 ekonomický růst o 4 až 4,5%. Hlavním problémem nadále zůstává snížení vládního deficitu, který v současnosti činí téměř dvojnásobek 3%ního přípustného limitu Eurozóny. Nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešle poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé. Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky (rozpočty na rok 2005 a 2006), aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s Evropským paktem stability. “Banka Řecka”, nyní pobočka Evropské centrální banky, funguje jako národní centrální banka. Nejedná se o banku totožnou s “Národní bankou Řecka”, která je pouze komerční bankou.

Demografické údaje

Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 800 tisíc obyvatel). Většina obyvatel (98%) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3% patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina. Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11.018.000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8% na městských územích, přičemž jen 28,4% žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších Řeckých měst – Atén a Thessaloniki – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Thessaloniki je to mírně přes 1 milión. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10.930.000 obyvatel, z nichž 760.000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace. Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Rómů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejíc tak druhou nejpočetnější skupinu.

Přistěhovalectví

Podle statistických údajů o přistěhovalcích v Řecku se odhaduje, že v Řecku žije 1,15 miliónu přistěhovalců, z nichž 60 – 65% přišlo z Albánie, přičemž asi 200.000 z nich bylo zadokumentováno jako příslušníci řecké národnostní skupiny nebo “homogeneis”. Dalšími většími národnostmi jsou podle údajů o povolení k pobytu Bulhaři (67.000), Rumuni (29.000), Ukrajinci (23.000), Pákistánci (17.000) a Gruzijci (15.000), přestože je zde hlášeno přes více než 180 různých národností. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný (stejně jako po celé jižní Evropě) a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý probíhá nyní v roce 2005). V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho. Přistěhovalectví je v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích Evropské unie, kontroverzní zaležitostí. Průzkum Centra Evropského unie pro monitorování rasismu a xenofobie, oficiální agentury Evropské unie studující přístupy související s rasou a národností v EU, z roku 2003 zjistil, že Řekové mají větší negativní přístup vůči mnohonárodnosti než jacíkoliv jiní lidé ve státech EU a mnohem více než ostatní občané EU také upřednostňují o navrácení do vlasti nezaměstnaných legálních přistěhovalců. Přesto Řekové mají mírnější vztah než ostatní členové EU k tomu, zda by měli mít legální přistěhovalci stejnou právní ochranu jako rodilí Řekové a zda by se měli podřídit místním zákonům a konvencím. V roce 2005 vláda navrhla další zákon o přistěhovalectví se záměrem zefektivnit imigrační procedury a minimalizovat rozsáhlé byrokratické problémy, které se táhly od roku 1991. Po francouzských občanských nepokojích vůdce opoziční strany „Pasok“ navrhl lepší řízení integrace přistěhovalců a to hlavně v místním volebním právu. Tento přístup byl vřele uvítán vládou. Přesto několik veřejných průzkumů v té době prokázalo veřejné znepokojení nad všeobecným vlivem přistěhovalců v řecké společnosti. Zda bude vládní směr zrychlení sociálního zařazení mezi veřejností populární je zatím stále nejasné.

Náboženství

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech o převrácení na svou víru Jezuity a poté Protestanty, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo. Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou. Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi je ortodoxní církev a světský stav jsou vzájemně blízce spjati. Společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence. V lednu 2005 vyšla najevo série vysoce publikovaných korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení rozdělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku. Většina Řeků (95 – 98%) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3% populace a žijí převážně v Thrákii. V Řecko je také pár římsko-katolíků, hlavně ve městě Patras, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, nějací protestanté a Židé hlavně v Thessaloniki, (které bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit helénismus, staré řecké pohanské náboženství. Malá část Řecka, hora Athos, je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je hora Athos pod patriarchátem Konstantinopole a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávnou odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 fanatických mnichů, kteří tvrdohlavě oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století, zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi. Židé byli v Řecku přítomni posledních 2.000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86% řeckých Židů při vpádu na Axis a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4.500 lidí.

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa Category:Řecko Category:Balkán fiu-vro:Kriika ja:ギリシャ ko:그리스 ms:Yunani roa-rup:Gârţii simple:Greece th:ประเทศกรีซ zh-min-nan:Hi-lia̍p

Kartágo

Kartágo bylo ve starověku město v Severní Africe u pobřeží Středozemního moře (na východ od jezera Tunis). Založeno bylo přibližně v roce 814 př. Kr. Féničany a postupem času se stalo centrem Kartaginské říše, která se ve 3. století př. Kr. střetla s Římem o nadvládu nad Středomořím. Kartágo válku prohrálo a nakonec bylo v roce 146 př. Kr. dobyto a zcela zničeno. Kategorie:Kartágo ja:カルタゴ ko:카르타고

Kilometr

: Metr

586 př. n. l.

Století: 7. století př. n. l. - 6. století př. n. l. - 5. století př. n. l. Roky: 591 590 589 588 - 587 586 př. n. l. 585 584 583 582 581 ----

Události

- V červnu dobývá babylonský král Nabukadnezar II. Jeruzalém; zaniká Judské království. Začíná tzv. babylonské zajetí. (Možná k tomu došlo už v roce 587 př. n. l.).
- Začíná Nabukanezarovo obléhání Týru.

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlava státu

Novobabylonská říše:
- Nabukadnezar II. Médská říše:
- Kyaxarés (Uvachštra) Egypt:
- Haibre (26. dynastie) Kategorie:6. století př. n. l.

332 př. n. l.

Staletí: 5. století př. n. l. - 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. Roky: 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 ----

Události

- Alexandr Makedonský dobývá fénické město Týros.

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

Kategorie:4. století př. n. l.

Svatý Štěpán

Svatý Štěpán byl jeden z prvních sedmi jáhnů první křesťanské komunity v Jeruzalémě, který podle Skutků apoštolů neohroženě hovořil o vzkříšení Ježíše Krista. Byl ukamenován za tvrzení před synedriem, že jsou židé vinni Ježíšovou smrtí a že Ježíš je roven Bohu. Rozsudek byl vykonán mezi lety 35 a 37 před Damašskou bránou do Jeruzaléma. Štěpán je národním patronem Uher, místně uctíván jako patron koní a vinné révy.

Související odkazy

- Svátek sv. Štěpána Štěpán Štěpán Štěpán

Pavel z Tarsu

ského kostela S. Maria del Popolo]] Svatý Pavel z Tarsu, apoštol Pavel, též Saul (česky obvykle překládáno jako Šavel), byl raně křesťanský teolog, autor větší části listů Nového zákona. Někdy pokládán za jednoho z Ježíšových apoštolů. Z religionistického hlediska je často považován za faktického zakladatele křesťanství.

Mládí

Saul se narodil ve městě Tarsos, které bylo z obchodního hlediska významným střediskem. To pravděpodobně umožnilo studovat Pavlovi u rabbiho Gamaliela, jenž vyučoval v Jeruzalémě. Získal tak velmi dobré vzdělání a vládl velmi dobrou řečtinou, jak ukazují jeho listy. Pavel se narodil do židovské rodiny, ale již od narození byl římským občanem. Občanství pravděpodobně získal jeho otec či děd jako odměnu za zásluhy pro Tarsos. Skutečnost, že byl římským občanem, mu také nejednou usnadnila situaci, někdy dokonce i zachránila život. Pavlovo římské občanství může též vysvětlovat, proč používal jak hebrejskou, tak latinskou podobu svého jména (Saul, resp. Paulus). Odmalička byl vychováván ve víceméně řecké kultuře, avšak ve víře otců, tj. v židovství. Víme, že patřil ke skupině farizeů.

Šavel křesťanem

Když se po Ježíšově smrti začalo v Judsku a Galeleji šířit křesťanství, postavil se Pavel jednoznačně za pravou tradiční židovskou víru a pomáhal nové hnutí potlačovat. Sám o sobě píše jako o zavilém pronásledovateli, nicméně jeho činnost se omezovala jen na židovské společenství a na synagogu. Když byl na cestě do Damašku, aby tam z pověření jeruzalémských židů pronásledoval křesťany (tj. našel je, usvědčil a vyloučil ze synagogy), měl velmi silný osobní zážitek, při němž se, podle jeho vlastních slov, setkal se vzkříšeným Ježíšem. Tento okamžik znamenal zlom v celém jeho životě i v dějinách křesťanství. Pavel přijal křesťanskou víru, kterou do té doby pronásledoval. Nejprve se utáhl do ústraní (nepočítáme-li záhadné arabské působení), několik let žil v Damašku (kde se učil řemeslu šití stanů?), posléze se připojil k misijním skupinám a kázal. Nakonec působil jako samostatný křesťanský potulný kazatel v křesťanstvím dosud nezasažených končinách tehdejšího světa. Podnikl několik misijních cest (celkem se uvádějí 3), navštívil Malou Asi, Řecko, možná Ilýrii a Řím. V jeho plánech byla i návštěva Hispánie (Španělska), ale badatelé se neshodují v názoru, zda se tam nakonec dostal, či nikoli, většina se shoduje na tom, že zemřel v Římě, kde byl sťat. Jako místo jeho smrti je udáván dnešní kostel Sv. Pavla v trapistickém klášteře Tre Fontane na jihu Říma. Jeho hrob se nachází pod římskou Bazilikou sv. Pavla za hradbami. Bazilikou Obrázek znázorňuje misijní cesty sv. Pavla od jeho cesty do Damašku v roce 33 po Kr., kde přijal křesťanskou víru, až po jeho zatčení v Jeruzalémě. Datace a sled událostí ztvárněné na tomto obrázku jsou zpracovány podle Murphy-O'Connor.

Listy Nového zákona

Z listů (dopisů) obsažených v Novém zákoně mu tradice připisuje celkem 13, resp. 14, pokud do nich započítáme i List Židům. Jsou to: List Římanům, 1. list Korinťanům, 2. list Korinťanům, List Galaťanům, List Efezanům, List Filipanům, List Kolosanům, 1. list Tesalonickým (Soluňanům), 2. list Tesalonickým (Soluňanům), 1. list Timotejovi, 2. list Timotejovi, List Titovi a List Filemonovi. Z těchto listů se za autenticky Pavlovy považuje obvakle sedm, a to Římanům, oba Korintským, Galaťanům, Filipanům, 1. Tesalonickým a 2. Timotejovi. Ostatní mu byly pravděpodobně později připsány. Pavlovy listy odrážejí konkrétní situace a problémy církví, které ve většině případů sám založil a o které se i nadále staral listovní formou. Odráží se v nich situace prvotní církve, Pavlovo učení a každodenní problémy křesťanských společenství.

Poznámky pod čarou

- Sk 21, 39.
- Sk 22, 28.
- Srov. Sk 13, 9.
- Sk 23, 6; Flp 3,5.

Externí odkazy

- [http://sweb.cz/sv.Pavel Cesty svatého Pavla] Kategorie:Svatí Kategorie:Teologové Kategorie:Bible ja:パウロ ko:사도 바울

Arcibiskup

: Biskup (z řeckého έπίσκοπος episkopos dohlížitel, moderátor, ochránce, zodpovědný; < έπι-σκέπτεσθαι episkeptesthai dohlížet) je v křesťanství nejvyšším představitelem diecéze, jenž je považován za nástupce apoštolů, které ustanovil Ježíš.

Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj

Pojem biskup v křesťanských církvích označuje různé druhy administrátorů (což může být jeden z dobrých překladů slova). V Novém zákoně apoštolové po nanebevstoupení Ježíše Krista ustanovili další učedníky, aby spravovali jimi založené církevní obce. Ti jsou pak označováni jako biskupové. Ustanovení těchto biskupů se děje vzkládáním rukou nad ustavovaného a modlitbou. Tato praxe svěcení nových biskupů se dochovala dodnes. Biskup může podobně sám vzkládáním rukou a modlitbou ustanovit jako své spolupracovníky jáhny a kněze (tj. presbytery).

Biskup v různých církvích

Váha a náplň tohoto úřadu se mezi jednotlivými církvemi liší, obecně lze říci, že vyšší je u těch církví, které si zachovaly tzv. apoštolskou posloupnost: (katolická církev, pravoslavné církve, anglikánská církev a další), kde se biskupské hodnosti většinou dosahuje svěcením a jde zde o hodnost doživotní. Naproti tomu u většiny protestantských denominací jsou biskupové voleni a jejich pravomoci bývají zpravidla menší.

Katolický pohled

Pro katolíky je biskupské svěcení svátostí, které předávají společně alespoň tři další biskupové, kteří jsou ve společenství s římským biskupem (papežem) a kteří sami jsou platně vysvěceni. Biskup je služebník církve, který má pravomoc nad diecézí čili biskupstvím. Má spravovat partikulární církev, což se týká především liturgie a vyučování ve víře. K tomu mu pomáhají kněží a jáhni.

Další označení biskupů v římskokatolické církvi

V praxi se lze setkat s dalším konkrétnějším určením jednotlivých biskupů, které tvoří buď čestné označení daného biskupa anebo jeho označení v rámci kanonického práva.
- Arcibiskup -- biskup v historicky významné diecézi -- arcidiecézi. Tento titul je často spojen s titulem metropolity -- představitele příslušné církevní provincie.
- Sídelní biskup je biskup spravující konkrétní existující diecézi. Titulární biskup je biskup příslušící již neexistující (zaniklé diecézi), který je obvykle pověřen zvláštními úkoly v rámci církve (typickým příkladem jsou nunciové).
- Pomocný biskup, též světící či auxiliární biskup je biskup, který vypomáhá ve správě diecéze sídelnímu biskupovi v záležitostech, které jsou vyhrazeny biskuppům; zůstává podřízen sídelnímu biskupovi.
- Biskup-koadjuktor, též biskup spolusprávce, je biskup, který bývá jmenován jako spolusprávce diecéze k dlouhodoběji nemocnému či přestárlému biskupovi. Po úmrtí sídelního biskupa se stává automaticky jeho nástupcem.
- Sufragánní biskup je sídelní biskup diecéze náležející k církevní provincii, který je podřízen metropolitovi.
- Papež je biskup církve města Říma.

Podívejte se také na

- Abecední encyklopedie náboženství on-line: (česky)
- episkopát http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=258
- biskup http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=105
- svěcení http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=1067
- ordinace http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=711
- Merriam-Webster Online Dictionary: (anglicky)
- bishop http://www.m-w.com/cgi-bin/dictionary?book=Dictionary&va=bishop&x=12&y=10 Co říká Tomáš Akvinský o heslu biskup: → Seznam základních teologických a filozofických pojmů Kategorie:Církev ja:司教 ko:주교

Jeruzalém

Jeruzalém (hebrejsky ירושׁלים Jerúšalajim, arabsky Al-Kuds) je město na Středním východě. V roce 2004 mělo asi 692 000 obyvatel, z toho 464 000 Židů. Za svaté jej považují tři velká monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Současný statut Jeruzaléma je sporný. Od roku 1949 byl rozdělen tzv. zelenou linií mezi Izrael (západní část města) a Jordánsko (východní část). Východní část města byla Izraelem dobyta v tzv. šestidenní válce v roce 1967. V roce 1980 přijal izraelský Knesset (parlament) zákon, kterým prohlásil celý Jeruzalém za hlavní město Izraele. Tuto anexi východní části města však většina států světa neuznává a místo Jeruzaléma uznávají jako hlavní město Izraele Tel Aviv. Palestinci považují východní Jeruzalém za hlavní město budoucí samostatné Palestiny. Původ názvu města zůstává nejistý. Obvykle se přijímá, že je spojením jmen dvou měst, o nichž se zmiňují biblické knihy: Jebus (pojmenovaný po Jebuzitech a Salem (místo zmíněné v knize Genesis). Celý název je možné přeložit také jako místo pokoje. Další názvy pro toto město jsou Město Davidovo či Sión.

Dějiny města

Starověk

Starověk Město bylo ve starověku v četných válkách mnohokrát dobyto. Předtím, než přišlo pod nadvládu Izraelitů, bylo městem Jebuzitů. Ty porazil druhý izraelský král David kolem roku 1000 př. n. l. a města dobyl a rozšířil. Stalo se tak hlavním městem spojeného izraelského království. Asi o 40 let později byl v Jeruzalémě vystavěn první židovský chrám králem Šalomounem. Díky němu se stává Jeruzalém i náboženským a kulturním střediskem království, takže převyšuje i dřívější podobná centra – Šíló a Bét-el. Ke konci období prvního jeruzalémského chrámu se začínají pořádat do jeruzalémského chrámu náboženské poutě; v tuto dobu se o Jeruzalému dozvídáme i z dalších historických pramenů, jejichž seznamy judských králů odpovídají seznamům biblickým, a které vypovídají o velkém významu, který chrám měl nejen v samotném království. Po smrti krále Šalomouna se deset severních izraelských kmenů odtrhlo a vytvořilo Izraelské království, jehož hlavní město bylo v Samaří. Jeruzalém se stal hlavním městem jižního judského království. Město přetrvalo asyrské obléhání v roce 701 př. n. l., na rozdíl od Samaří, které již o 20 let dříve Asyřanům podlehlo. Dobyli jej však Babyloňané, a to hned dvakrát, roku 597 př. n. l. a definitivně roku 586 př. n. l.. Při tomto druhém obležení bylo město vypáleno a spolu s městem byl zničen i první židovský chrám. Po zhruba 70 letech babylonského zajetí dobyli Babylón Peršané, kteří umožnili odvlečeným Židům navrátit se do Judska a vystavět znovu město a chrám. Město se tak znovu stalo hlavním městem Judska, provincie pod nadvládou postupně Peršanů, Řeků a Římanů; období vlastní nezávislosti bylo jen velmi krátké. Kolem přelomu letopočtu chrámový okrsek přebudoval král Herodes Veliký a tato stavba je známa jako druhý židovský chrám.

První tisíciletí

Při první židovské válce, která propukla roku 66 proti římské nadvládě byl Jeruzalém znovu dobyt Titem roku 70. Druhý chrám byl spálen a celé město zničeno. Jediná část chrámu, která zbyla, je Západní zeď, u níž se dodnes Židé modlí. V roce 135 bylo rozdrceno povstání Bar Kochby (Druhá židovská válka) a císař Hadrianus znovu založil pohanskou polis pod názvem Aelia Capitolina. Židé nesměli vstoupit do města kromě jediného dne v roce, v den nářku nad zničením chrámu (Tiša b'Av). Byzantská říše si města velmi cenila pro jeho křesťanskou historii. Židům bylo opět dovoleno vstoupit do Jeruzaléma v 5. století. I když Korán Jeruzalém přímo nejmenuje, hadithy se zmiňují o tom, že prorok Mohamed z Jeruzaléma vystoupil při své noční cestě do nebe. Město se stalo jedním z prvních zisků Arabského kalifátu v roce 638. Na konci 7. století byl vystavěn na chrámové hoře Skalní dóm, v němž podle pověsti leží kámen, odkud se Mohamed odrazil při své cestě do nebe. Místo je v úctě také proto, že se často mínilo, že právě na tomto místě měl Abrahám obětovat svého syna Izáka. Osmihranný Skalní dóm se zlatou kupolí není totéž co mešita Al-Aqsa vedle něho, která byla vystavěna o 3 staletí později.

Středověk

Al-Aqsa 1099 město dobyla křižácká vojska, založila Jeruzalémské království a latinský patriarchát v Jeruzalémě. 1187 Jeruzalém přechází po porážce křižáckých vojsk Saladinem pod moc egyptských mameluků. Přístup křesťanů je umožněn až díky diplomacii Fridricha II. Po pádu Akkonu, poslední křižácké výspy, v roce 1291, se Jeruzalém vrací nastálo do moci mameluků. Od roku 1516 až do roku 1919 patří Jeruzalém do osmanské říše. Kategorie:Izraelská města Kategorie:Palestinská města ja:エルサレム ko:예루살렘 ms:Baitulmuqaddis simple:Jerusalem

Patriarcha

Patriarcha, řecky πατριάρχης (patriarchés), je představitel patriarchátu (řecky πατριαρχία). Patriarcha byl na základě původní definice (patriarcha je mužský člen rodiny či klanu, jenž požívá nejvyšší autority) v židovství, křesťanství a islámu jeden z biblických praotců (Abrahám, Izák, Jákob). Později začalo být v křesťanství pojem patriarchát používán pro partikulární církve založené apoštolem: Řím, Antiochie, Alexandrie, Konstantinopol a Jeruzalém. Postupem doby byl tento titul udělován i jiným biskupstvím. V církvích sjednocených s Římem je to titul současného hlavního představitele této církve (např. Arménská katolická církev). To platí i pro některé nekatholické církve, např. nejvyšší představitel Církve československé husitské je patriarcha. V historiografii označuje patriarchát období v pravěku, které následovalo po matriarchátu.

Historické patriarcháty

Od 2. století si v církvi začaly získávat zvláštní autoritu (auctoritas) jisté církevní obce, které odvozovaly svůj původ od apoštolů (apoštolská posloupnost), od níž odvozovaly též svou důstojnost (dignitas). Biskupové těchto církevních obcí byli považováni vzkládáním rukou za přímé následníky apoštolů. 1. nikajský koncil roku 325 ustanovil, že tyto tři biskupská sídla -- Alexandrie, Řím a Antiochie mají zvláštní právní i učitelskou pravomoc nad ostatními církvemi (Alexandrie nad Egyptem, Řím nad Západem a Antiochie nad Sýrií). 1. konstantinopolský koncil přiřadil tuto pozici též Konstantinopoli a zařadil ji co do důstojnosti hned za Řím. Od dob Justiniána I. se těmto obcím začalo říkat patriarcháty. Jejich pořadí bylo koncily pevně určeno: #Řím, založený apoštoly Petrem a Pavlem #Konstantinopol, založená apoštolem Ondřejem #Alexandrie, založená evangelistou Markem #Antiochie, založená apoštoly Petrem a Pavlem #Jeruzalém, založený všemi apoštoly Prostřednictvím církevního společenství (communio) si navzájem tato biskupství udělovala jurisdikci nad všemi místními církevními obcemi. Byly považovány za garanty jednoty církve. K řešení vzájemných konfliktů sloužily ekumenické koncily. Tato společná autorita patriarchátů zanikla velkým schizmatem mezi západní a východní církví roku 1054.

Římskokatolické patriarcháty

V římskokatolické církvi existují dodnes biskupství, které jsou označovány jako patriarcháty, které však právně nemají zvláštní učitelskou či právní autoritu:
- Patriarchát Západu – Řím: totožný s papežem, je jediným katolickým patriarchátem, jenž má svou autoritu ze starověku,
- Latinský patriarchát v Jeruzalémě od roku 1099,
- Patriarcha východní Indie – arcibiskup v Goa od roku 1886,
- Arcibiskup v Benátkách – přesunuto roku 1451 z Grado,
- Arcibiskup v Lisabonu – od roku 1716,
- Patriarcha západní Indie – nejvyšší kaplan španělského panovníka v letech 1524–1963 (úřad náležel od roku 1540 do roku 1920 arcibiskupovi v Toledu),
- Arcibiskup v Aquileji – zrušen 1751,
- Latinský patriarcha Antiochie – zrušen 1964,
- Latinský patriarcha Konstantinopole – zrušen 1964,
- Latinský patriarcha Alexandrie – zrušen 1964.

Pravoslavné patriarcháty

Pravoslavná církev uznává čtyři z pěti starověkých patriarchátů (kromě Říma). Nověji byly založeny:
- Patriarchát moskevský a celého Ruska (od roku 1589 pátý co do pořadí autority)
- Patriarchát gruzínský od 11. století
- Patriarchát Srbský v Bělehradě od 14. století
- Patriarchát bulharský od roku 918 v Sofii
- Patriarchát rumunský v Bukurešti
- Patriarchát ukrajinský v Kyjevě

Etymologie

Jedná se o spojení slovo πατήρ (patér) otec a αρχή (arché) počátek, vláda.

Externí odkazy

- [http://www.greece.org/gopatalex/Home2.html The Greek Orthodox Patriarchate of Alexandria and All Africa] Kategorie:Církev Kategorie:Dějiny křesťanství Kategorie:Bible Kategorie:Sociologie ja:総主教

Чернобил

Чернобил е името на град в Северна Украйна, на река Припят. До него се е намирала атомната електроцентрала „Ленин“.

Вижте още

- Припят, градът, най-близко разположен до атомната централа
- Чернобилска авария Категория:Градове в Украйна Категория:Чернобилска авария

w�adys�awowo pokoje encyklopedia dieta sylwester w g�rach webmaster

:: RELATED NEWS ::

Cesar De Paepe
Cesar De Paepe was a prominent syndicalist whose work strongly influenced the Industrial Workers of the World and the syndicalist movement in general. Anticipating modern political philosophy, democracy according to de Paepe would inevitably spread to the economic segments of society and economic organizations: YuYu Hakusho. It involves a 14 year-old delinquent that sacrifices his life for a small child. Once dead, he is accompanied by a bubbly girl named Botan who takes him to the Spirit World. There, he meets a 500-year old ruler with the body of a toddler. He goes through a great ordeal to get his life back. After being wished back to life, Yusuke is appointed as the Spirit Detective of Earth. He goes on "cases" and fights infamous demons like Rando, Suzak

Origin

Hypermilers originated from hybrid driving clubs. As people began comparing mileage they noticed that certain driving techniques could greatly improve their mileage. With the aid of real time mileage displays, drivers were able to refine these driving techniques and greatly exceed the EPA rating fo